O Viktorce, která polykala písmenka
Byla jednou jedna holčička, která měla moc ráda písmenka. Tedy ne že by je měla ráda na čtení a na psaní a na hraní, jako je máte rádi vy, děti. Ta holčička písmenka jedla a moc dobře jí chutnala. Bylo to tak. Na začátku, když byla holčička Viktorie ještě malá, neuměla dobře vyslovovat. Třeba místo svého jména Viktorie říkala jenom Ityje. To bylo normální, tak mluví všechny malé děti. Jenže jak Viktorie rostla, její mluvení se ani trochu nelepšilo. Neříkala kočka, ale jenom oka, místo motorka říkala oto a místo palačinka pana. Její maminka jí sice rozuměla, ale jiní lidé nevěděli co chce. A když chtěla jíst třeba palačinky, podávali jí místo toho panenku.
Maminka se kvůli jejímu mluvení často zlobila. „I ty jedna Ityje“, říkala jí jménem, které pro Viktorii nakonec všichni začali používat. „Nikdo ti neporozumí, když budeš chtít palačinky, a ty zůstaneš o hladu. Musíš se snažit mluvit pořádně,“ přikazovala maminka, ale jak k tomu Viktorii donutit, to nevěděla. Viktorie si totiž myslela něco docela jiného, a taky to mamince hned řekla: „Edu o lau, ky pam imeka, e nadea o yta!“ Že jste Viktorii nerozuměli? To šlo opravdu těžko, ale její maminka by vám to, co řekla, přeložila: „Nebudu o hladu, když papám písmenka, jsem najedená do syta!“ To řekla Viktorie, a měla pravdu. Její maminka už si toho také všimla. Viktorie čím dál tím méně jedla a přitom byla pořád pěkně buclatá jak andělíček na obláčku. Zato čím dál víc mluvila, tou svojí zvláštní řečí, samozřejmě. Mamince taky časem vysvětlila, jak jednotlivá písmenka chutnají. Tak třeba P má příchuť provensálské paštiky, J chutná po jahodách se šlehačkou, R je jako ořechy a C a S jsou sladké jako cumel. Příchutě se potom pěkně míchají, když jednotlivá písmena spolknete rovnou pěkně po slabikách. „Má to ta naše holka vlastně celkem dobře zařízeno,“ řekla si nakonec maminka a byla trochu ráda, protože pro svoji holčičku skoro nemusela vařit. A tatínek byl také rád, protože ušetřili na jídle, zvlášť když šly zrovna jeho ceny hodně rychle nahoru. A tak Viktorčino mluvení rodiče přestali řešit. Mysleli si, že když nebude Viktorie mluvit, třeba si bude s ostatními psát anebo telegrafovat. Však ona si nějak poradí. Důležité je, že se sama uživí.
Jenomže Viktorii chutnala písmenka čím dál tím víc. Celé dny mluvila a mluvila a hltala písmenka, jedno po druhém i dohromady. Zkoušela různé příchutě, sendviče a obložené chlebíčky. Nejvíc jí chutnalo třeba takové mleté R s lehkou polevou ze slabiky SU. Občas si k tomu přimíchala koktejlové JI a zakousla to praženými Káčky. A Viktorie nejen hodně tloustla, ale začala mít také další potíže. Všude po těle se jí dělaly pupínky, nejvíc na zádech. Svědily, pálily, a když je Viktorie rozškrábala, zjistila, že jsou plné písmenek. Časem se pupínky slily v jednu velkou pupencovou vyrážku, ze které se sypala písmenka nejrůznějších tvarů, barev i velikostí. Tatínek se ještě pořád radoval. „Ta naše holka je učiněný poklad,“ říkal nadšeně mamince. „Něco jako oslíčku otřes se. Živit ji nemusíme a ještě nám vyrábí písmena. Budeme je prodávat jako zavářku do polívky. A do tiskáren. A taky jako ozdoby na stromeček,“ dodal, když Viktorii ze zad vypadlo jedno veliké leskle červené Q. Ale maminka jeho nadšení nesdílela. Viktorie už dávno spokojeně nevypadala, písmenková vyrážka ji příšerně svědila a holčička se kvůli tomu stávala víc a víc zamlklou. Najednou začala dokonce hubnout.
Konečně maminka poslechla radu paní učitelky a došla s Viktorií na logopedii. Viktorie nejdřív říkala, že jdou na na opii. Po druhé návštěvě jí ale přestalo chutnat l a z opie se stala lopie. Druhá návštěva jí znechutila g, a od té doby už chodili na logopii. A tak to šlo dál a dál, krok za krokem Viktorie přestávala mlsat písmena a plivala je ven z pusy, zpátky na správná místa ve slovech. Na stromeček nakonec pověsili místo lesklých písmenek barevné ozdoby a čokoládu ve staniolu. Tatínkovi se chtělo nejdřív naříkat, kolik to všechno stojí peněz, ale pak si vzpoměl na Viktorčinu vyrážku. Nakonec doplatky v lékárně na mastičky proti svědění taky nejsou malé. Tak radši koupil ještě jednu krabici čokolád na stromeček. Viktorie mohla začít chodit normálně do školy a záda se jí krásně zahojila. Od té doby žije úplně stejně jako všechny obyčejné děti. Má jenom dvě zvláštní znamení: nesnáší, když jí někdo říká „ i ty jedna!“ A nejí polívku s písmenkovou zavářkou. No řekněte sami – stálo by pár nudlí v polívce za to nebezpečí, že jí písmenka zase znovu zachutnají?
Alexandra Vokurková, alexandra.vokurkova@seznam.cz
