O jasné kuličce

Byl jednou jeden bledý a hubený chlapeček, který se jmenoval Albín. Byl slabý, tichý a ani trochu si nevěřil. Chodil rád s dětmi ven, ale jejich hrám nestačil. Neuměl rychle běhat. Nikdy nahlas nekřičel a když něco řekl, nikdo to neslyšel. Často mu byla zima a taky mu každou chvíli tekla z nosu krev. A místo toho, aby rostl a sílil, jen bledl a chřadl.

Děti se k Albínovi chovaly vlastně docela pěkně. Nikdo mu neubližoval, dokonce mu všichni pořád nabízeli pomoc. Ale jinak se o něj nikdo nezajímal. Nikomu nescházel, nikdo se ho na nic neptal. „Copak jsem neviditelný? Anebo průhledný?“ durdil se v duchu Albín pokaždé, když zase všichni přeslechli jeho názor. A pomoc dětí hrozně nerad přijímal. Strašně si přál mít někoho, komu by mohl pomáhat on sám.

Jednou, bylo to brzo na jaře a pod lískama na břehu potoka ležely ještě mokré závěje, pořádaly děti na potoce závod lodiček. Albín se celý týden hrozně těšil. Lodičku slepoval a vyřezával od vánoc. Byla z velkého kusu borové kůry a měla tři plachty. Na palubě byli námořníci z plastelíny a vezli s sebou taky kaštanového psa. Albín hodil lodičku do vody a díval se, jak se točí v malé tůňce u břehu. Než nabrala správný směr, byly všechny děti pryč. A když se konečně rozběhl za dětmi, ztratil svou lodičku z očí. Albín stál na břehu a chtělo se mu brečet. Zas se mu spustila z nosu krev. I když mu byla zima, sedl si na hromadu zčernalého sněhu. A nakonec si na ni lehl. Bylo mu všechno fuk. „Třeba tu roztaju a vypařím se. Jako sníh,“ myslel si smutný Albín, koukal do nebe a zuby mu drkotaly zimou. Světlý mrak na obloze přitom bodal Albína do očí, až mu slzely. Když vtom se stalo něco zvláštního. Z oblohy na Albína něco promluvilo. „Přiletí k tobě jasná kulička. Dostaneš její sílu sám sobě věřit,“ řekl ten oblohový hlas a dolů na zem sletěl jasný chumáček. Chvíli rejdil po zčernalém sněhu jak hladová myš, pak pošimral Albína na kořeni nosu, polechtal ho na čele, vletěl mu do rukávu a nakonec se schoval v jeho kapse u kalhot. Albínovi bylo najednou šťastně a teplo. A hlas z oblohy dodal: „Dobře kuličku hlídej. Nikdo ji nesmí přejet ani zašlápnout. Kdyby se rozbila, síla v ní schovaná pohltí toho, kdo ji rozbil.“ Albín se zasmál a vyskočil. „No jasně. To se zvládne!“ zavolal na oblohu, ale mrak už tam nebyl. Obloha teď byla modrá, skoro jako v létě u moře. Albín strčil ruku do kapsy, stisknul kuličku a rozběhl se za dětmi. Uviděl Anežku, jak nese jeho loď. „Kdes byl,“ volala na něj ustaraně, „báli jsme se, jestli se ti něco nestalo. Podívej, tvoje loď vyhrála.“ Albín radostí poposkočil. Pohladil kuličku a usmál se na Anežku. „Spustila se mi z nosu krev. Ale už je to dobrý. To je dnes horko,“ protáhl se na slunci a rychle si stahoval tlustý svetr přes hlavu.

Albín se od té doby změnil k nepoznání. Na tváři mu zářil úsměv a najednou měl spoustu energie. Všude ho bylo plno, všude byl první. Věřil sám sobě tak, až tím byl občas druhým protivný. A dospělí ho museli krotit. „Nemluv tak nahlas, Albíne. Nejsi tu sám. Pusť taky jiné děti ke slovu, není je už vedle tebe ani vidět ani slyšet,“ napomínala ho učitelka, která úplně zapomněla, jak ještě nedávno Albínovi vyčítala, že se neumí prosadit. A ještě jedna věc byla od té doby u Albína nápadná. Vždycky nosil jednu ruku zastrčenou v kapse a v sevřené pěsti jako by něco ukrýval. Nikdo ale nevěděl, co by to tak mohlo být. Kuličku Albín nikomu neukazoval. Nechal si od ní nalévat sebedůvěru a taky ji hlídal, aby se mu někam nezakutálela. Pamatoval si dobře varování oblohy o tom, co by se stalo, kdyby jeho kuličku někdo rozšlápnul.

Jenomže jedno odpoledne kuličku přece neuhlídal. Řádil zrovna na školním hřišti na kole. Divoce se rozjel, ale když chtěl zatočit, dostalo kolo smyk a Albín přistál tvrdě na zemi. Z roztržené kapsy u kalhot vyskočila jeho jasná kulička. Albín se chtěl honem natáhnout pro kuličku, aby ji zase rychle strčil do kapsy, ale bylo pozdě. Na koloběžce přijížděla Anežka a mířila přímo na kuličku. Co teď? Nemůže přece dopustit, aby kulička Anežce ublížila. Zrovna Anežce! Albín vyskočil a ze všech sil odkopnul kuličku pryč z hřiště. Ta proletěla plotem a žbluňkla dolů do potoka. Anežka najela s koloběžkou Albínovi do nohy, spadla a odřela si pusu. „Co tě to popadlo, skočit mi do cesty? Nevidíš, co se mi stalo?“ fňukala rozzlobená Anežka. Ale Albín ji neposlouchal. Co jen to udělal? Jeho kulička je pryč. Bude z něj znova malý chlapeček, kterého nikdo nevnímá a který ani sám sobě nevěří. V místě, kde jeho kulička spadla do potoka, něco hrozně syčelo. Potom se vyvalila bílá pěna, jako když se začne vařit voda. A vysoko do vzduchu vytryskl gejzír. Celé školní hřiště se zatáhlo, všechno pohltila bílá mlha. Zmizela škola, děti, plot i obloha. A z oblohy se začaly sypat kroupy. „Jé, z nebe prší kuličky skleněnky,“ volaly děti a honem všechny sbíraly. Opravdu, kroupy ani trochu nestudily, byly bílé, ideální na cvrnkání. „Pojď, Albíne, honem, pojď si taky nasbírat,“ volaly děti na Albína. Ale Albín stál, jako přikovaný. Ani Anežka nesbírala. Prohlížela svoji koloběžku, upadlo jí přední kolečko. „Albíne, potřebuju pomoct opravit koloběžku.“ tahala Albína za ruku. „Na kuličky se vykašli, to je pro prťata. Žádnou kuličku nepotřebuješ, už jsi velký. Pojď, potřebuju tvoji pomoc. Prosím.“ Konečně tomu Albín uvěřil. Šel opravovat koloběžku. Byl velký, a taky to tak zůstalo.