Byla jednou jedna holčička, a ta se jmenovala Květuška. A jak to měla ve svém jménu vepsáno, měla ráda kytičky. Přírodu, jako je les a zahrada, měla taky celkem ráda. Ale zvířata moc ráda neměla. Připadala jí špinavá a taky se jich trochu bála. Ze zvířat měla nejraději medvěda Béďulína, to byl její miláček. Jenomže ten byl vymyšlený jeho příhody znala jen z pohádkových knížek.

Knížky měla Květuška ráda hrozně moc. Chodila ve městě do knihovny a každý měsíc si odtud odnášela tašku plnou tajemství. Co jen na ni asi čeká za příběhy? Těšila se na ně vždycky skoro jako na vánoce. Některé knížky jí četla maminka večer před spaním, některé si ale Květuška četla sama. Uměla už číst, když bylo v knížkách hodně obrázků, málo povídání a hodně velká písmena. Dávala na všechny knížky dobrý pozor. Vždycky si umyla ruce, dala si knížku na čistý stůl a opatrně obracela stránky, aby žádnou nepomačkala ani nepotrhala. Maminka ji všechno naučila a Květuška to dobře uměla. Nebyla jako Norbert.

Norbert byl její starší brácha. Norbert měl v knížkách oslí uši, některé stránky chyběly a na jiných byly fleky od másla a marmelády. Občas i nějakou knihu ztratil. Do knihovny Norbert nechodil, stačilo mu, že musel nosit knížky do školy.

„Z Norberta si neber příklad, Květuško,“ říkala maminka. „Norbert je nepořádník nepořádná. Ještě že mám tebe, moji malou hodnou holčičku. Jinak bychom se v tom nepořádku doma už snad utopili, kdybys byla jako on. Všechno rozhází a rozbije.“ Květuška takové maminčino povídání poslouchala ráda. Pyšně se usmívala a všechno dělala tak vzorně, jen aby ji maminka mohla pěkně chválit. Vytahovala se pak na Norberta a dělala na něj obličeje. Těmi povýšenými jako kdyby říkala: „Vidíš, vidíš, já jsem lepší.“ A jindy ho zas pohoršenými obličeji napomínala: „Styď se, takhle nás všechny trápit.“ Norbert maminčiny řeči slyšel nerad a Květuščiny obličeje nemohl vystát už vůbec. Vždycky se na sestru jenom krvelačně zašklebil a honem se zavřel ve svém pokojíčku. A jako naschvál dělal všude po bytě i po zahradě nepořádek.

Jednou odpoledne, bylo to v květnu, vyšla Květuška s knížkou na zahradu. Byl krásný teplý den a v sadu to nahlas bzučelo. Stromy rozkvetly a pilné včely se snažily nevynechat ani jeden květ, aby z nich ze všech mohly vyrůst třešně a jablíčka. Květuška si sedla na deku pod strom. „Je jako v létě,“ říkala si. Měla rozečtenou knížku o svém nejoblíbenějším medvídkovi.

Zrovna, když to bylo hodně napínavé, přiklátil se Norbert se svými dvěma kamarády. Takoví uličníci, ze stejného těsta jako on. Maminka je doma neviděla ráda, ale na zahradu chodit směli. Tatínek se kluků vždycky zastával. „Jenom je nech, kluci se musí vybláznit“, přimlouval se za ně u maminky. A na zahradě je aspoň nepřejede auto.“ Všichni tři kluci lízali zmrzlinu, i Norbert, který ještě ráno tvrdil, že ho strašně bolí v krku. Jenomže stejně musel do školy a tam se nejspíš rychle uzdravil. Kluci nesli luky, šípy a oštěpy a zálibně pokukovali k sousedům na zahradu, ve které se popelily slepice. Květuška pod stromem jim překážela.

„Květino, zapluj do domu,“ houknul na sestru Norbert. „Tady to teď bude hodně nebezpečný.“ Květušce se ale vůbec nechtělo. Jednak se chtěla honem v knížce dozvědět, jestli medvídek najde ztracené kamarády, nebo ne. A taky byla trochu zvědavá, co budou kluci na zahradě dělat. Maminku by to určitě zajímalo a Květuška by jí o tom mohla večer vyprávět.

„Neslyšelas?“ houknul na ni Norbert.

„Nechce se mi,“ odsekla Květuška svým nejprotivnějším tónem. Norbert se přišoural blíž a naklonil se nad Květčinu knihu.

„Jé, medvěd Béďulín. To musí bejt teda ale napínavý,“ chechtal se nad obrázkem medvídka, který právě podával uplakané medvědí holčičce červený balónek pro radost. „To jsem čet´ naposledy ve třech letech,“ vysmíval se Květušce.

Ta zrudla a měla na Norberta strašný vztek. Normálně by šla žalovat mamince a Norbert by ji musel nechat na pokoji. Jenomže maminka nebyla právě doma. A byli tady další velcí kluci, před kterýma se Květuška trochu styděla. Rozhodla se, že se pro tentokrát postaví bratrovi sama. Znenadání vyskočila a ze všech sil praštila překvapeného Norberta do břicha. Knížka, na kterou přitom úplně zapomněla, upadla do trávy. Na stránce s obrázkem medvědí narozeninové oslavy přistála borůvková zmrzlina, která překvapenému Norbertovi vyletěla z ruky. Květuška ještě pořád bušila a kopala do bratra, co jí síly stačily. Když se Norbert konečně vzpamatoval a chytil ji, pořádně ho kousla do ruky. A teprve pak si všimla zmrzlinového kecance, který se pomalu fialově vpíjel mezi stránky. Přestala klást odpor a Norbert ji znechuceně odstrčil do trávy.

„Cos to udělal s mojí knížkou!“ ječela Květuška zoufale.

„Můžeš si za to sama,“ houkl Norbert naštvaně a masíroval si modřinu s otiskem Květuščiných zubů. „Podívej, cos mi udělala,“ natáhl předloktí Květušce pod nos. „A to se řekne! Maminka se bude divit, jaké má její hodná holčička ostré zuby. Bude tě muset vzít k veterináři, jestli nemáš vzteklinu,“ V Květušce hrklo jako v motoru. Co jestli bude Norbert žalovat? To by snad nepřežila. Maminku nikdy ani nenapadlo, že by se její hodná holčička mohla tak surově prát. Nezbývá než Norberta uprosit, aby nic neříkal. Hlavně aby nemusela na injekce proti vzteklině. Vybavilo se jí, jak moc to bolí a jak se musí dlouho ležet v nemocnici. Maminka o tom tuhle vypravovala a říkala, že děti nemají sahat na žádná krotká zvířata. Květuška žádné zvíře nehladila, zvířat se bojí a taky trochu štítí. Ale co když stejně bude muset na ty injekce? Honem změnila tón i taktiku.

„Že to na mně neřekneš, viď Norbertku,“ začala žadonit.

„Co za to?“ Norbert vycítil příležitost.

„Koupím ti novou zmrzlinu,“ slibovala Květa.

„Klidně pět kopečků, ze svýho. A dám ti marcipánového slona, co mám ještě od velikonoc.“ Norbert vždycky snědl hned všechny sladkosti, co dostal, a potom škemral na Květušce. A někdy taky tajně chodil do její skříňky na mlsoty. Květuška nedávno vymyslela pro sladkosti nový tajný úkryt, takže si byla jistá, že teď už Norbert nechal její zásoby na pokoji.

„Slona mi dát nemůžeš, toho jsem ti snědl předevčírem,“ přiznal se Norbert. „To by přece napadlo každý malý dítě, že strčíš dobroty za školní tašku. Vymysli něco jinýho.“

„Mohla bych ti třeba uklidit knížky na stole a utřít prach na poličce. Maminka už tě kvůli tomu nejmíň týden hubuje,“ slibovala Květa úlisně.

„Tak teda domluveno, budu mlčet jako hrob,“ souhlasil Norbert. A teď už mazej, beztak musíš umejt Béďulína od borůvek.“

Květuška si vzpomněla na zničenou knížku a nešťastně se odplížila domů. Sprchování ale ani trochu nepomohlo. Stránky byly pořád fialové a ulepené a mytím se navíc ještě pokroutily a divně zdrsněly. Zastrčila mokrou knížku až dozadu za školní tašku, k prázdné krabičce na sladkosti. Rozhodla se, že nebude na knížku ani trochu myslet, ale nešlo jí to. Vůbec na nic jiného myslet nemohla.

I maminka si všimla, že Květa není nějak ve své kůži. Změřila jí teplotu a poslala ji brzo spát. Norbert se šklebil a posmíval se sestře, že takhle začíná vzteklina. Ale maminka ho rázně umlčela: „Takové hloupé řeči, Norberte.“ Norbert raději zmlknul, protože už měl i tak dost velký průšvih kvůli oštěpům, co skončily u souseda na zahradě. Ani moučník po večeři za trest nedostal. Ale když maminka zašla do kuchyně, snědl skoro celý moučník Květušce. Té stejně ani trochu nechutnalo. Šla si hned lehnout, ale usnout nemohla. A když usnula, zdálo se jí, že ji chytil vzteklý medvěd Béďulín, strčil ji do krabice plné borůvkové zmrzliny a tam ji mučil velikýma injekcema.

A tak šla Květuška do knihovny raději hned druhý den. Vrátila všechny knížky, i ty, co ani nestačila přečíst. Doufala, že se fialový vlhký Béďulín mezi ostatními nějak ztratí. Ale paní knihovnice hnedka poznala, že knížka není v pořádku. A spráskla překvapením ruce.

„Takhle se vrací vypůjčená knížka, Květuško? Od tebe bych to teda nečekala! Že se nestydíš!“ Květušce vhrkly slzy do očí. „Já za nic nemůžu.“ Najednou ji napadla výmluva. „Pokakal mi ji hloupý pták!“ Květuška zjistila, že lhaní je vlastně docela lehké. „Seděla jsem v sadu, přiletěl špaček, najedl se našich třešní a pak se mi do knížky vykakal. A od těch třešní to bylo fialové, tak je to!“ Květušce se ulevilo. Už skoro začala vlastní vymyšlené historce o špačkovi věřit. Jenomže paní knihovnice se balamutit nedala. A navíc – světe div se – do knihovny vlétl otevřeným oknem drobný ptáček. Točil se kolem stolu, létal z rohu do rohu a pořád něco nahlas štěbetal. Paní knihovnice se ve zvířátkách vyznala. Ukázala na ptáčka prstem a povídala Květušce: „Vidíš, vidíš, Květuško. I ta pěnkavka mi právě říkala, že na tvém povídání není ani kouska pravdy. No, řekni sama – kdo to kdy viděl, aby u vás v sadu zrály třešně na začátku května? Vždyť ještě ani neodkvetly! Tak, a teď mi řekni, jak to bylo doopravdy.“

Květuška nabírala na plakání, ale jenom zavrtěla hlavou. Neřekne. To ona nikdy neřekne. Kdyby to řekla, maminka se dozví, jak Norberta pokousala. Paní knihovnice čekala na odpověď marně. „Neřekneš? Tak mi to řeknou rodiče,“ začínala se na Květušku doopravdy zlobit. Holka jedna paličatá. „Knížka stála skoro tři sta korun a teď ji budou muset zaplatit. Myslela jsem, že se dohodneme jinak,“ pokrčila rameny knihovnice.

„Jak?“ konečně hlesla Květa.

„Kdybys mi řekla po pravdě, co jsi to vyváděla s méďou Béďulínkem, možná bych vymyslela, jak tu škodu u nás sama odpracuješ. Rodiče za to, co se stalo nejspíš nemůžou, viď?“ Paní knihovnice měla pravdu. Proč by měli za zničenou knížku platit rodiče. Květuška s pohledem zabodnutým do koberce začala potichu vypravovat o tom, jak četla knížku v sadu pod stromem a jak ji přišel bratr Norbert se zmrzlinou vyhnat. Paní knihovnici všechno řekla, nezamlčela nic. Přiznala se, že surově pokousala Norberta a jak se bojí injekcí proti vzteklině, co se kvůli nim musí do nemocnice.

Paní knihovnice se tomu trochu usmála. „Injekcí se neboj, Květuško. Brácha tě jenom strašil.“ Vytáhla z police tlustou knihu a našla tam povídání o vzteklině s obrázkem lišky, jak má pěnu u tlamičky. Všechno to Květušce přečetla. „Vidíš. Vzteklinu nemáš a já mám návrh. Přijdeš i s Norbertem zítra hned po škole a pomůžete nám opravovat knížky. A když přijdete desetkrát, škodu, co jste společně nadrobili, už vám prominem. Ale jak tady zítra nebudete oba dva, hnedka volám maminku. Vyřiď to Norbertovi. A teď už tě tu nechci vidět, uličnice. Honem utíkej domů, nebo tě kousnu jako vzteklá liška!“

Květušku nemusela dvakrát pobízet. Běžela domů a přemýšlela, jak donutí bratra, aby zítra šel s ní do knihovny. Ale bylo to lehčí nežli čekala. Norbert ten den ve škole zrovna rozbil vitrínu s vycpanými zvířaty. Maminka už toho měla všeho dost. „Jestli se do prázdnin dozvím o jediném dalším průšvihu, můžeš zapomenout na tábor v indiánských stanech.“ Tam se přitom Norbert každé prázdniny moc těšil. Žádný další průšvih nepotřeboval a druhý den ve dvě poslušně dorazil do knihovny. Paní knihovnice je zavedla dozadu do skladu, kde stály koše plné knížek. Některé bylo potřeba zabalit, do jiných někdo čmáral a musely se vygumovat. Dalším se potrhaly stránky a vysypaly listy ze hřbetu, takže potřebovaly slepit. Když ten den odpoledne skončili, byl jeden košík skoro prázdný. „Hezky vám to šlo,“ pochválila je paní knihovnice. „Za odměnu si můžete vybrat támhle z toho koše v rohu. Tam jsou knížky, které už jsme z knihovny vyřadili. Každý den si můžete vzít jednu, která se vám bude líbit. Ty už si můžete nechat. Jsou trochu potrhané, ale třeba se ještě budou hodit.“ Děti se sklonily ke koši a začaly se v něm přehrabovat.

„Páni,“ hvízdnul Norbert uznale, když vzal do ruky ohmatanou knížku o indiánských stanech. „To si můžu vážně vzít? To nemá ani Starý Vlčák, a ten přitom ví o indiánech skoro všechno. Měl knížky vloni na táboře, ale takovouhle teda ne!“

„Tak ty máš rád indiány, Norberte? Pojď sem.“ U okna byla celá indiánská police. „Týýý … brďo,“ vypísknul Norbert. „Tady jsou uzle na laso a nákres, jak vyrobit oštěpy, aby se v letu nepřevracely. A z téhle četl Starý Vlčák na táboře každý večer u ohně. Bylo to strašně napínavé. Mohl bych si ji půjčit?“

„Nemohl, Norberte. Nejsi k nám do knihovny přihlášený. Vyplň si přihlášku a přines ji zítra podepsanou od rodičů. Potom si budeš moct u nás knížky půjčovat,“ řekla mu paní knihovnice a podala mu přihlášku. „Ale musíš pak na ně dávat dobrý pozor. Žádná zmrzlina a žádné oslí uši,“ napomínala ho.

Norbert horlivě přikyvoval. „Slibuju, na indiánskou čest. Já nevěděl, že tady máte taky zajímavý knížky. Já myslel, že tu máte jenom ty o hloupejch medvídkách pro prťavý holky…“

A tak začal Norbert chodit do knihovny. Svoje slovo splnil a na knížky dával vždycky dobrý pozor. Maminka byla překvapená, že Norbert najednou začal číst. A na tábor ho pustila.

A Květuška? Ta byla tak zvědavá, o čem to Norbert čte, že dvě z těch knížek taky přečetla. Byly docela zajímavé. Stejně už ji medvěd Béďulín v poslední době moc nebavil.

Od té doby chodili s Norbertem do knihovny oba dva. Časem přečetli spoustu veselých i napínavých příběhů, nejen o indiánech. O knížkách si spolu oba dokázali dlouho vyprávět. Květuška, která si přála jet v létě taky na ten indiánský tábor, přestala dělat na Norberta svoje povýšené obličeje. A Norbert zase pochopil, že mladší sestra není tak hloupá, jak se mu do té doby zdálo. I když kamarádi jsou samozřejmě ještě lepší, to se ví.

---

Alexandra Vokurková, alexandra.vokurkova@seznam.cz

Podmínky použití | Web a správa obsahu